Jdi na obsah Jdi na menu
 


Soutěž Viasat Nature - příspěvek Vítka s Martínkem

16. 6. 2017

Příspěvky podnájemníků našich kočiček do soutěže Viasat Nature

Vítek s Martínkem
Dobrý den, jmenujeme se Martínek a Vítek a jsme kocourci z krabice z Velhartic. Jsme si vědomi toho, že asi nesplňujeme podmínky zadání, protože s námi to bylo trochu jinak - nás si NIKDO neadoptoval. Ale za pokus to stojí.... To bylo tak: Bylo nás osm. Jednoho dne nás někdo šoupnul do krabice a vyhodil. (Jiná koťátka na tom bývají ještě hůř - ta třeba zavážou do pytle nebo vyhodí jen tak...) Šťastnou náhodou jsme se dostali do útulku na Žikově, kde nás chůvy, ty nejlepší na celém světě, vypiplaly. Zázraky nikdo nedokáže, ale chůvám se povedlo nás sedm zachránit. A pak už nezbývalo než čekat... A čekat... A čekat.... Někteří bráškové a ségry se přestěhovali do vlastního, Já Vítek jsem dokonce jel na výstavu do Prahy (tam jsem předstíral rýmičku - přece nejsem nějaký exponát na okukování - tak mne tam ani nepustili), a pořád NIC. Až se jednoho dne v útulku objevil tatínek. To už nám byl skoro rok. Já Martínek jsem taková citlivá duše, tak se mi ho zželelo, protože vypadal fakt děsně, a prostě jsem si ho VYBRAL. Aby nebyl smutnej, že ho nikdo nechce, protože ostatní čičiny moc nadšení nejevily. A pak už to šlo ráz na ráz - papíry, přepravka, dlouhá cesta autem. Jaké bylo moje zděšení, když jsem doma zjistil, že výběrem tatínka jsem jako bonus získal i ubrečenou hromádku neštěstí... Posléze se z ní vyklubala moje mamča... Pořád se nemohla vzpamatovat z toho, že jim den předtím umřela jejich milovaná bílá kočička... Na jednoho malého kocourka toho bylo fakt moc. Ale Žikováčci si poradí - zařídil jsem si to tak, že mi po čase dojeli do útulku pro brášku Vítka, aby mi nebylo smutno. Já Vítek jsem úplně černej, tak jsem podle nějaké studie i chytřejší a statečnější. Mamča je sice dost pověrčivá, ale v mém případě si vybrala tu anglickou variantu - černý kocour nosí štěstí. A tak se tatínek s mamčou už dva roky můžou denně zbláznit samou radostí, kolik štěstí je potkalo! Jenom nevíme, jak to máme udělat, když se chceme chůvám odvděčit za to všechno, co pro nás udělaly. A tak jsme sepsali alespoň náš "soutěžní" příběh - moc dojemný není, spousta kočiček má za sebou mnohem pohnutější osud, a navíc jsme nesplnili to zadání... Nás si nikdo neadoptoval, MY JSME SI TOTIŽ ADOPTOVALI TATÍNKA A MAMČU! ("náš" útulek se teď přestěhoval do Sušice a jmenuje se Šance pro kočku)