Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lidská hloupost je věčná

4. 4. 2016

Nic na světě nás nebolí a nezlobí tolik jako zbytečná smrt. Jde li při ní o naše kočičí přátele, kteří mají celý život před sebou tím víc.
Leckdo z vás, si jistě vzpomene na dva krásné rezáčky, které jsme potkaly při jedné z cest z umísťovací výstavy v Klatovech, jak si bezstarostně špacírovali po frekventované silnici. Obešly jsme dům od domu a nebyl nikdo komu by patřili. Odvezli jsme je k nám, nechali vyšetřit, odblešili, odčervili. Dali jsme fotky na fb a ozvali se majitelé.
Koťata jsme vraceli s nejednoznačnými pocity a při vzpomínce na oba mrňousky nás mrazilo a už asi bude vždy. Majitelé tvrdili, že koťata jen utekla, že ven nechodí, jen na dvorek a zahrádku. Dohodli jsme se, že se přijedeme podívat, zvláště kvůli kastraci, protože šlo o kočičku a kocourka. Vrátili jsme se, ale kastrovat není koho, obě koťata jsou za duhou, jak jinak přejelo je auto.
Ano nebyla to naše koťata, mohlo by nám to být jedno, ale není. Máme velikou zlost, a je nám z nezodpovědnosti lidí nedobře. Nehody se jistě stávají, ano stávají, jen pokud bydlím u frekventované cesty, nepořizuji si kočky, nebo jim zamezím v přístupu ven.
Ale to tady pořád dokola slyšíme jak je lepší krátký život na svobodě, než dlouhý ve vězení, jak tady dusíme kočky uvnitř, jak máme plno, protože nechceme dát kočku těm kterým během jednoho měsíce zajelo auto 5 koček, případně do domu jehož soused údajně kočku zastřelil a mají s ním špatné vztahy ale nic s tím neudělají a chtějí zase kočku a zase ven .Vždyť jich je přece tolik a oni chtějí jen pomoci….Nebo lidem kteří přijdou pro exkluzivně vypadající kočku , musí být hodně mazlivá, krásná , testovaná, očkovaná a poslední dobou možná i s doživotním příslibem krmení od nás, a chtějí ji kam jinam do stodoly. Ano ve stodolách žijí spousty koček a podle mne i šťastně. Ale to jsou kočky, které zůstaly svobodné a člověka potřebují jen ten nezbytný servis. Když tam dáte mazílka, kterému nikdo nikdy neublížil, lidé ani kočky, nemá mnoho šancí a nebude tam příliš dlouho. Když vezmete svobodu volně žijící kočce, je zázrak když to přežije. Vezmete li mazílkovi, človíčka, kterého k životu potřebuje, se kterým chce a potřebuje trávit čas, dopadne velmi pravděpodobně stejně nedobře. Neví, že se má bát, neví že si musí dát pozor, jde li o kotě musí ho to vše někdo naučit. Dvě nádherná hodná mazlivá kočičí zlatíčka už nic nebolí, bolí to nás a je to jeden z těch okamžiků kdy chce člověk se vším skončit, že to nemá smysl, protože lidská hloupost je věčná

,,Sbohem,“ řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí.“
„Co je důležité, to oči nevidí,“ opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.
„A protože ses své růži tolik věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A protože jsem se své růži tolik věnoval…“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…“ opakoval si malý princ, aby si to zapamatoval.,,

R. I. P. zlatíčka

kot1.jpg  kot2.jpg